Všetko

In Extremo (latinsky „na konci” nebo „v extrému”) je německá folk metalová skupina původem z Berlína. Stylově kombinuje metal s tradičními středověkými písněmi, spojuje zvuk běžných rock/metalových nástrojů s historickými nástroji (např. dudy, harfa, niněra). Různé verze dobře známých středověkých balad tvoří hlavní část jejich repertoáru, ale postupem času si kapela píše i vlastní materiál. Ten je psán v němčině, zatímco ostatní písně jsou v mnoha různých jazycích včetně španělštiny, angličtiny, norštiny, švédštiny, islandštiny, francouzštiny, hebrejštiny, latiny. In Extremo dostali přezdívku „Rammstein s dudami” a to sedí - jejich živá show jsou pověstná svou propracovanou hudební show kombinující metalovou hudbu s hrou na středověké nástroje, velkou pódiovou výpravou a množstvím ohnivých pyroefektů. S velkým úspěchem vystupují pravidelně i v Čechách.

Jedenačtyřicetiletá Angličanka Polly Jean Harvey je nejvýraznější alternativní zpěvačkou a hudebnicí své generace. Přestože ji nejvíce ovlivnilo blues, snaží se na svých albech neustále měnit zvuk - od rocku, popu, elektronice až k nejsoučasnější podobě svérázného lehce mrazivého folku. Získala sedm nominací BRIT Awards, v roce 2001 byla oceněna cenou Mercury Prize, obdržela pět nominací Grammy a další nominace Mercury Prize. Skladby na její osmé studiové album Let England Shake vznikly sice již před třemi lety, ale s loňským natáčením nabyly jedinečné vyzrálé podoby. Dvanáct písniček natočených se stálým spolupracovníkem Johnem Parishem, Mickem Harveym (ex Nick Cave and The Bad Seeds) a bubeníkem Jean Marc-Buttym, který PJ Harvey svým hlasem doprovází, je mistrovským dílem, jež časopis Q ocenil maximálním počtem pěti hvězd a Mojo čtyřmi hvězdami z pěti. Let England Shake se svým komentářem stavu současné Británie je první zásadní deskou roku 2011 a nejlepším dosavadním albem PJ Harvey.

reedice

Bloodhound Gang vydávají po čtyřech albech svou první kolekci největších hitů, která obsahuje i zbrusu nový singl Altogether Ooky. Zavzpomínejme si na hity jako „Fire Water Burn”, „Along Comes Mary”, „The Bad Touch” (právě tehle hit z třetího alba Hooray For Boobies katapultoval komediální rockery mezi megahvězdy), „Foxtrot Uniform Charlie Kilo” (pro méně chápavé prostě krátce F.U.C.K.) či „Uhn Tiss Uhn Tiss Uhn Tiss”.

Gregg Allman je třiašedesátiletý rockový a bluesový hudebník, zpěvák, klávesista, kytarista a skladatel, zakladatel legendy jižanského rocku The Allman Brothers Band, která v šedesátých a sedmdesátých letech patřila k tomu nejlepšímu, co dala hudební Amerika světu. Gregg Allman natočil jedenáct sólových alb a po čtrnáctileté pauze, krátce před svou transplantací jater dokončil ve spolupráci s producentem T Bone Burnettem své nové album Low Country Blues, na kterém najdeme jednu původní Allmanovu píseň a jedenáct převzatých skladeb mistrů blues jako jsou Muddy Waters, Otis Rush, B.B. King, Bobby Bland, Sleepy John Estes a další. Allman ve spolupráci se špičkovými hudebníky současné bluesové a folkové hudby nahrál zásadní desku kategorie „roots” - tradiční americké hudby.
PŘEVZATO Z IDNES.CZ - AUTOR - ONDŘEJ BEZR
RECENZE: S Burnettem v zádech se Gregg Allman vrátil s plnou parádou
Frontman veleslavného Allman Brothers Bandu paralelně už od 70. let jede po linii sólové produkce. Nové album Gregga Allmana Low Country Blues bezesporu patří k jeho nejlepším. I když nenabízí nic jiného než „obyčejné dvanáctky”. Na albu se vzácně sešlo několik faktorů, které vzájemně výborně zapadly. V první řadě je to evidentní dobré rozpoložení zpěváka (který také hraje jak na svoje typické hammondky, tak na kytaru), který se zdá po dlouhých letech závislostí všeho druhu a z toho vyplývajících zdravotních potížích skutečně v tom nejlepším slova smyslu relaxovaný.
Tou druhou velkou výhrou Allmanova comebackového alba - ale to je v posledních letech už nošením dříví do lesa - byla volba producenta, kterým je T Bone Burnett. Tedy muž, který jako málokdo rozumí tzv. staré muzice a který ji dokáže nahrát v současné době tak, aby zněla stylově, ale aby to přitom nebylo směšné nebo kýčovité.
Burnett taky dokáže shromáždit výtečné muzikanty. Na celé desce Low Country Blues (tedy nikoli jen jako „special guest” pro ozdobu, nýbrž jako právoplatný člen kapely) hraje kupříkladu na piano Dr. John - byť pod svým občanským jménem Mac Rebennack. Mezi kytaristy se skví nejen jméno producenta, ale také Doylea Bramhalla II. Takže vybraná společnost.
I když v některých písničkách hrají až čtyři kytaristé, s výjimkou několika soulověji laděných skldeb s dechovou sekcí jsou aranžmá na první pohled vlastně velmi skromná, jednoduchá a syrová, žádné závody v sólování ani v přehrání jednoho druhým. I tohle je typický burnettovská marka.
Stačí si pořádně poslechnout třeba úvodní Floating Bridge Sleepy Johna Estese, muddywatersovku I Can't Be Satisfied nebo závěrečnou Rolling Stone - zdá se, že jde o přímočarý jam na „první dobrou”. Ve skutečnosti je ale za oním prvním dojmem vlastně docela sofistikované aranžmá, ve kterém má každý prvek svoje pevné místo a celá záležitost má svůj řád.
S takovou oporou se Greggu Allmanovi dobře vracelo na výsluní. A že je to návrat se vším všudy, o tom hovoří nejen vynikající prodejnost tohoto alba, ale také zájem o Allmanova vystoupení. Nejmenovaný český pořadatel o Allmanův koncert v rámci jeho nadcházejícího evropského turné usiloval, ale byl západními sousedy poměrně drsně přeplacen. Škoda.
Hodnocení iDNES.cz: 80 %